Růst

Čeho se dětem ve škole nedostává

60
Jan Pilát
Napsal Jan Pilát

I přes rčení, že škola je základ života, je bohužel mnoho vědomostí a návyků, jichž se dětem ve vzdělávacích institucích nedostává. Až teprve na vysoké škole jsem dokázal více či méně přesně konkretizovat, co mi celých třináct let předtím scházelo, či lépe řečeno na co jsem nepohlížel úplně kladně. Ze zkušenosti vím, že v našich končinách je jen malé procento dětí, které se ve škole cítí plně komfortně. Lze namítat, že škola má učit a ne těšit, avšak nejlépe se vědomostí sbírají v bezpečí a přátelském prostředí.

Snad úplně nejrozšířenějším problémem je veliká míra nepochopení a z něj vychází nadbytečná omezení. Dítě většinou vůbec nechápe vztah kantor – žák a od přirozenosti nechce být nikdo podřízen druhému. Jednoduše řečeno chce být svobodné, ač si to samo vykládá po svém. Jedním z nejhorších omezení vůbec je absence prostoru pro chybu. Vlastně celý školský systém je postaven na vylučování chyb. Jedině když se člověk nebojí selhání, tak může popustit uzdu sobě samému. Šťastní a úspěšní lidé jsou věrni především sobě samým, avšak nikdy neopomenou svobody druhých.

Přes pokusy a omyly se lidstvo posouvá kupředu; neomezuje se tedy pokud neučí své potomky jak být omylný a jak vytvářet vlastní pokusy? Nespatřuji nic špatného na buzení kreativity už v ranném věku. Více méně volnou ruku má žák pouze když tvoří nějakou domácí práci, prezentaci, či zkrátka při úkolu, který od něj vyžaduje kreativní myšlení. Jenže po letech prosezených v omezení a splynutí s davem jen malé procento žactva dokáže roztáhnout křídla alespoň na jeden školní projekt. Tvořivosti se musí učit dlouhodobě. Člověk je prý nejvyspělejší bytost na planetě, ale o tuto výhodu se připravuje, pokud jí nevyužívá. Jsme navíc jediní, kdo dokážou stvořit více než hnízdo či vyhloubit podzemní nory.

Snad nejsem jediný, kdo ve škole postrádal osobní a vřelý přístup. Dokud dítě neporušuje pravidla, nikdo si jej nevšímá. S tím úzce souvisí kritický nedostatek pozitivní motivace. I cvičitelé psů doporučují užívat hlavně „piškotové metody“, ale lidé se stále učí metodou biče. Je mrzuté, že ve škole se nedostává vzorů. Vyžaduje se respekt k učitelovi, který si jej častokrát v očích žáků nezasloužil.

Naproti tomu se málo času věnuje povídání o toleranci a už vůbec žádný prostor není pro učení se o svobodě. Jak čte Jan Werich z knihy Jana Masaryka v Lekci svobody: „Někdy si myslím, že jsme udělali velikou chybu, když jsme nechali o svobodě mluvit jenom básníky a táborové řečníky. Básníci nedefinují věci moc přesně a už vůbec nedefinují věci jasně táboroví řečníci. O svobodě jsme měli nechat mluvit učitele. Děti se měly učit o svobodě ve škole, docela vědecky, tak, jako se učí číst a psát a počítat,“. Spoustě dětem, nejvíce těm, které to nemají doma jednoduché, chybí podpora, jíž se také ve škole dostává skoupě. Kdyby k sobě měl třídní kolektiv blíže, než je zvykem, snad by tomu mohlo báti jinak. Vedle umění spolupráce je třeba také zaměřit se na vštěpení dětem určité lásky k lidem. Jelikož jak říká syn prvního Československého prezidenta tatíčka Masaryka: „Mít rád lidi a milovat lidi, to je to celé tajemství.“

Jan Pilát

banner_web_popup

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close