Inspirace Lifestyle

Jednou chci otevírat jeviště Národního divadla – Anna Lucie Schollerová | Cesta k úspěchu

Foto:MICHALA RUSAŇUKOVÁ, MUA: Kristýna Zoufalová

Mladá, krásná a ambiciózní. Taková je Anna Lucie Schollerová, kterou můžete potkat na televizních obrazovkách a divadelních parketách. Málokdo by řekl, co si za svých pětadvacet let užila a zažila. Stovky neúspěšných konkurzů, slz, ale velký sen. I tak vypadá cesta k úspěchu.

To, že se stane herečkou, si Anna myslela vždycky. Nikdy to ale nikomu neřekla. V umělecké rodině Schollerových, kde maminka je akademická malířka a tatínek i dědeček slovenští režiséři, se o životě umělců vždy mluvilo převážně v záporných číslech. “Nikdy jsem nepřišla s tím, že chci být herečka. Naši k tomu byli skeptičtí. Říkali mi, že abych mohla být herečka, musím umět tohleto a támhleto a to, že neumím.” Nikdo z rodiny si nemyslel, že by byla schopná herectví obětovat tolik, kolik později dokázala, že obětuje.

“Odjakživa mi bylo jasné, že budu herečka. Nešlo mi malovat, nešlo mi počítat, nešlo mi nic. Ale jakmile přišla pošťačka, tak jsem jí dělala představení.”

Byly časy, kdy Anna pochybovala a přemýšlela nad tím, jestli všichni nemají pravdu. Jestli touha stát se herečkou není jen sen holčičky z malého města, která se chce vidět v televizi. “V tomhle věku je normální, že holčičky chtějí být krásné a slavné, ale já jsem cítila, že to ve mně je, že to potřebuji alespoň zkusit,” vzpomíná Anna s úsměvem. Tak to zkusila a v sedmnácti letech se přestěhovala do Prahy.

NEKROteatro

zdroj: NEKROteatro

Ani příchodem do Prahy se nepovedlo slepit přetrhané vazby s tatínkem, což Anně dalo velkou životní školu. “Uvědomila jsem si, že jediný na koho se ve svém životě můžu spolehnout, jsem já.” Mohla jít za tatínkem a škemrat o pomoc, aby ji dostal mezi výběrové agentury, ale nikdy to neudělala.

Sedla si ke Googlu a hledala castingovou agenturu. Našla jich tisíce a nevěděla, kterou si vybrat, nevěděla jak to chodí ani co má dělat. Do několika z nich se přihlásila a začala nejrůznější konkurzy navštěvovat. “Za dva a půl roku jsem prošla stovkami konkurzů. Ani jeden nevyšel. Já s dalšími osmdesáti herečkami jsme předváděly dvacetník u topení, nebo že cítíme lilie.” Po několika podobně stresujících, ponižujících a neúspěšných konkurzech by to s velkou pravděpodobností většina z nás vzdala. To ovšem nebyl případ Anny, která se nevzdává nikdy.

Co pro vás bylo nejhorší? “Že jsem nikdy nedostala zpětnou vazbu. Přes dva roky se o něco snažíte a nikdo vám neřekne, co děláte špatně.”

Co vás hnalo dál? “Měla jsem vizi, že to prostě dám. Že to dokážu sama sobě i své rodině.”

Co je pro mě zatím nějvětším úspěchem? “Březnová premiéra představení Čekání na Mickey Rourka.”

Jednoho dne se ozvala produkce televize Barrandov, že Annu viděli na jednom z castingů, (který pro ni byl samozřejmě neúspěšný) a že by s ní chtěli natočit reklamní spot. Chvíli poté se ozvala produkce televize Nova s nabídkou role v nekonečném seriálu Ulice. Bez castingu byla Anna vybrána do nejsledovanější televize, do jednoho z nejsledovanějších pořadů v nejsledovanější čas. “Role v Ulici mi nastartovala kariéru. Jakmile jsem ji uvedla v životopisu, dívali se na mě úplně jinak než dřív. Což nechápu, protože to nebyla žádná “super-role”, ani jsem tam nepředvedla nic tak zázračného.” (smích)

V tu dobu už jsem začala hrát ve Vršovickém divadle. Hrála jsem hlavní roli Mollie Ralston v inscenaci Agathy Christie – Past na myši.” A potom už se to vezlo. Hraju v divadle na Národní třídě, natočila jsem pohádku Pravý rytíř, hrála jsem v seriálu Modrý kód a v úspěšném seriálu České televize První republika.”  Aktuálně se Anna připravuje na seriál z americko-české produkce, který ji opět posunuje dál za hranice.

zdroj: NEKROteatro

zdroj: NEKROteatro

Nakonec Anna Lucie Schollerová ukázala sama sobě i všem kolem, že pokud se chce, jde všechno. Prošla si trnitou cestou plnou překážek, kterou ale nevzdala a teď s úsměvem vypráví i o momentech bezmoci a vyhoření. “Chtěla jsem se vším skončit a hned několikrát. Na záčátku při konkurzech, ale i relativně nedávno. V takových chvílích jsem se naučila myslet na to, když mám po povedeném představení a diváci tleskají třeba i ve stoje. Navíc při sobě mám svou maminku, která je mou největší fanynkou a podporou. Jsem jí moc vděčná.”

Srazilo vás někdy něco jak se říká “na kolena”? Srazilo. A byly to recenze. Všechny křivdy jsem si brala k srdci, ze všeho jsem se vinila. Plakala jsem a říkala jsem si, proč jsou lidé tak zlí a takové věci na internet píšou. Později mi došlo, že problém nebývá ve mně, ale v těch, co sedí za klávesnicí. Touto cestou jsem se naučila přijmout sama, což bych vám ráda předala jako poselství. Vidět a hledat na sobě neustále chyby není cesta k úspěchu. Mně se začalo dařit, až když jsem přijala sama sebe a pochopila kdo a proč jsem. Ano, neotvírám jeviště Národního divadla, ale vím, že to jednou udělat chci.” A co chcete jednou udělat vy?

 

úvodní fotografie: Foto: MICHALA RUSAŇUKOVÁ, MUA: Kristýna Zoufalová

Tereza Burdová

Show Buttons
Hide Buttons

banner_web_popup

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close