Osobní rozvoj

,,Nejde o hledání štěstí, či dokonalé polovičky, jde především o to, si život užít a prožít ho s těmi, které máme rádi a kteří mají rádi nás.“

son-1910304_960_720

V životě často hledáme to nejlepší. Přítele, přítelkyni, svou drahou polovičku, práci, zázemí. Někdy si vysníme i něco nerealistického a pak přijdou ty okamžiky, kdy si říkáme, jestli jsme vlastně nepřestřelili. Naši „chytří kamarádi“ nám radí, co máme dělat, s kým se máme bavit. Většina z nás tyto hlasy poslouchá a pak lituje. Ti z nás, kteří neuposlechnout a dají na svůj vnitřní hlas, si po čase uvědomí, jak dobré rozhodnutí udělali.

Nejde o hledání štěstí, či dokonalé polovičky, jde především o to, si život užít a prožít ho s těmi, které máme rádi a kteří mají rádi nás. Možná čím jsme starší, tím více si uvědomujeme, o čem vlastně život je. Kdo do něj patří, kdo nikoliv a koho bychom na světě nevyměnili. Občas nás musí zasáhnout životní rána, abychom začali vnímat a přehodnocovat svůj život. Předělat své priority a začít konečně žít.

Musím přiznat, že i já od jistého okamžiku si užívám svůj život tak, jak bych chtěla. Věnuji se pouze tomu, co mě baví a ne tomu, co je právě in. Trávím čas s lidmi, na kterých mi hodně záleží a bez kterých si ho neumím představit. I když je času málo a únava občas větší než energie, i tak se zvednu a jdu.

Pro představu jak to myslím:

Po týdnu školení, cestování a spaní na hotelech jsem přijela domů. Unavená jak pes, bez chuti cokoliv dělat. Tupě jsem vybalila věci, navlékla na sebe župan a šla se věnovat své pubertální dceři, která si zrovna umanula, že bude balit dárky. Po chvilce konverzace, jsem jak se říká vytuhla. Nechala mě a dívala se se mnou spící na televizi. Po cca hodince jsem procitla a zjistila, že už je skoro večer a měla bych jít něco dělat.

Asi by se celý víkend táhl v tomto duchu, kdyby nebylo aktivit, které jsme s rodinou měli naplánované. Musím přiznat, že jsem měla tisíce výmluv, proč se mi nechce dělat vosí hnízda. Proč se mi večer nechce běžet závod na 5 km v Praze, když je taková kosa. Že bychom měli být v klidu a další podobné výmluvy.

Co mě přesvědčilo? Nadšení. Obyčejné nadšení, které bylo všude okolo mě. Dokonce i děda, zarytý neběžec plánoval, čím vším se ověsí, aby byl ve tmě vidět. Přistoupila jsem na jejich hru a i přes mrmlání jsem nasedla do auta a jela směr Praha. Parkování jsme zvládli na jedničku. Registrace proběhla hladce a než jsem se stačila nadechnout, stála jsem v koridoru plném běžců, nadšenců a stejných bláznů, jako jsme my.

I přes „zdravotní“ problémy, které jsem jako zodpovědná matka opakovala své dceři i mamce, jsme se nechali strhnout a vyběhli. Na trase jsem se dlouho nezasmála. Neběželi jsme si pro vítězství, běželi jsme si to užit se vším všudy. Děda na trase tančil s pořadatelkami, můj puberťák sbíral neonové tyčinky a já s mamkou jsme si zpívaly do kroku. Ten, kdo nás míjel, se smál od ucha k uchu. Nejlepší byl ovšem doběh do cíle.

I přes minimum sil, které jsme měli, jsme se chytli za ruce a za bouřilivých ovacích od již převlečených a odcházejících účastníků jsme společně doběhli do cíle. Úžasný pocit. Velká záplava endorfinů a úsměv od ucha k uchu. Co následovalo poté, ovšem nikdo z nás nečekal. Při vyhlašování týmů a jednotlivců nám došlo, že jsme vlastně rodinný tým. Málem se mi zastavilo radostí srdce, když jsem zjistila, že jsme obsadili 3. místo a bedna je naše. Snad poprvé po takovémto závodu jsem po cestě domu neusnula a užívala si svou první týmovou medaili.

A proč tento příběh? Jednoduše a prostě. Když jsem usínala, smála jsem se. Rekapitulovala jsem si celý den a bylo mi krásně. Došlo mi, že jsem si ho celý užila a mám vzpomínky, které mi nikdo nevezme. Od fotek počínaje, po medaile konče. Nebýt mého nadšeného okolí, zůstala bych nejspíš doma na gauči.

Život a každý den byste si měli užit. Když vám dochází síly, vždy byste měl být po ruce někdo, kdo vás dobije a nenechá jen tak žít, ale umožní vám prožít každý den. Musím přiznat, že ještě dnes, když píši tento článek, tak se mi na tváři úsměv rojí sám a těším se na příští rok, kdy opět vyběhneme jako jeden tým. Třeba těch medailí bude víc.

Nežijte, ale prožívejte každý den naplno. Nenechte se zlomit svým líným nebo dokonce naštvaným já. Dopřejte si ten báječný pocit, kdy si večer řeknete ANO, byl to super den.


banner_mine_page

Michaela Šandová

banner_fb_share_sg_2

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close